9 měsíců
Holá hej :)
Tak mě je 9 měsíců. Taky vám přijde, že to tak letí? :)
A co nového...
V únoru jsem se na pár dní zase stal sirotkem. Od té doby, co je panička pryč se to nějak rozmohlo, ale naštěstí jsem už velkej kluk a užívám si společnosti borderek bez postesku, což dělá páníčkum velkou radost. Dokonce tak velkou, že včera odjel páníček na týden lyžovat do Itálie a já si zas vegetím se psí smečkou.
Taky mě páníček naučil dle všech nemožné. A to že mi na přední tlapky položí párek (jedno z mých oblíbených vzácných pamlsku) a já si ho smím vzít, až když mi řekne. Jak možná víte, jsem obrovský žrout, takže panička je z toho úplně v šoku a prý neuvěří, dokud neuvidí na vlastní oči.
Další věc, kterou jsem ve svém osmém měsíci života zvládl je (konečně) štěkat na povel. Ale uznejte, že mě stálo hrozně úsilí pochopit, co po mě páníčkové chtějí, když se na mě snažili štěkat jako psi? Nemusím vám snad ani říkat, jak směšně to ve skutečnosti znělo. :)
Koncem února měl také páníček opět ten blbý nápad, táhnout mě na další výstavu. Proč, řekněte mi proč? ;) Alespoň jsem se viděl se ségrou Aerin, Buddym a dalšími, což bylo fajn...
Jo a jak že ta výstava dopadla? Prej jsem docela fešák, alespoň mi to píšou v posudku. Však slyšte: výborná srst, pěkná kostra, hlava, uši, oči, skus v pořádku. Jen potřebuju, aby mi ještě dovylezl jeden zub a taky mám vylepšit chůzi na podpatkách, takže jsem byl přihlášen k zubaři a do malých manekýnek.:)
No nicméně mi tam napsali velkou výhružnou poznámku, že je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné a moje předvedení bylo vylepšeno. Takže jsem získal VN3 ze tří a šlo se domu.
Prý do třetice a pak už to konečně možná vzdají. Hlavně abych jim prý dělal radost v běžném životě. Aspoň jsem něco takového zaslechl.
Minulý víkend jsme jeli s páníčkem a jeho kamarády na chatu do Orlických hor. Hrozně se mi tam líbilo. Chodili jsme na procházky po horách, lidi mě tam měli rádi, že prý jsem kliďas a neobtěžuju. :) A hlavně jsem tam ulovil svou první slepici. Páníček to vyprávěl děsně dramaticky. Jakože jsem ji měl celou v hubě i s tělem a křidlama a vypadal jsem, jak když mám v puse fotbalovej míč.
Každopádně jsem byl dost nadšenej a běžel jsem s ní k páníčkovi a kroutil ocasem a chtěl jsem, aby se se mnou honil a zkoušel mi ji vzít. Prostě konečně obrany jak mají být. Jenže páníček mi ji sebral a nechal ji jít. Já jsem ji samozřejmě nezakousl. Co jste si mysleli? Ale páníček stejně říkal, že to už nemám dělat. Že jsem ji tak vystrašil, že možná zemře na infarkt.
Začal jsem páníčka hlídat tak pečlivě, že si vytahuju pelíšek a nosím si ho k brance. Takhle mi do zahrady neproklouzne ani živáček. To já jen, aby se mi neztratil jako panička. I když nám ji prý za 17 dní vrátí.
A pak máme údajně spoustu plánu až do srpna. Takže již brzy aktualizuji svůj diář.
Tak pac