Přechod Velké Fatry

První květnový prodloužený víkend jsme si konečně vyjeli vyzkoušet kolik toho ujdeme. Na plánu byl POHODOVÝ TŘÍDENNÍ TREK po Velké Fatře. Tenhle trek byla taková naše malá zkouška na velký trek v Černé hoře. A někteří jsme obstáli lépe, někteří hůře. :) 

 

Všechno začalo ve čtvrtek odpoledne, kdy jsme s batohem na zádech naskočili do vlaku směr Praha. Tam jsme měli sraz se zbytkem naší výpravy, která měla být tvořena 8 dvounohými a 2 čtyřnohými (já a Willy). Říkám měla být, protože dvěma účastníkům zájezdu ujel vlak a tak nás dohnali až druhý den ráno na Slovenku. :) Naštěstí to nebyl Willy. No panička si asi řekla, že tohle bude zkouška opravdu všeho možného, protože mne na hlaváku 3x narvala na jezdící schody. Bylo to teda kvůli tomu, že jsem nemohli najít žádné normální a já se chtěl před dlouhou cestou ještě vyčůrat. Nejprve jsem se dost cukal, ale panička, když je v pressu, tak je dost nekompromisní, tak jsem se rozhodl s ní nedohadovat a napotřetí jsem zjistil, že to vlastně nic není. Pak už nás čekalo téměř 7 hodin ve vlaku do Žiliny. Cestu jsem z větší části prospal a ve zbytku jsem pochodoval ve vlaku a nechal se drbat od ostatních cestujících, až si mě málem adoptovala úplně cizí skupinka kluků z Moravy. Na posledních 45 minut jsme ještě přeskočili do posledního vlaku, který byl narvaný k prasknutí a tak nás neustále někdo překračoval. 

 

Po příjezdu do Ružomberoku jsme šli tři kiláčky do apartmánů, kde jsme trávili noc před výstupem a načerpali trochu sil. Ráno nás dohnali ztracení účastnící, které bylo třeba řádně přivítat. 

 

 

A pak už jsme vyrazili. Kabinková lanovka, která nám pomohla překonat ten největší krpál a já jako starý mazák, který naskakuje za jízdy. Nechtěl jsem opakovat to drama ze Sněžky, kdy mě tam panička narvala silou vůle. Nahoře jsem konečně mohli vyrazit. 

 

První krpál nás hned rozdělil na silnější a slabší účastníky skupiny a tím jsem se také na 3 dny téměř rozdělil s paničkou, neboť já byl v té lepší skupině. Panička překvapivě v té horší. :) Zatímco si tedy někteří stěžovali, že už nemůžou, já byl ve svém živlu. Hory byly krásně chladné, až jsem z toho zapomněl na batoh. S Willym jsme lítali sem a tam, veškeré cesty, které dvounozí měli problém překonat, jsme probíhali s lehkostí nám vlastní. První den jsme ve střídavém dešti a slunci putovali asi 7 hodin. Večer jsme strávili v hotelu Smrekovica, kde někteří účastníci odpadli se svalovou horečkou a to ještě nevěděli, co je čeká druhý den. :)

 

 

Ráno nás přivítala mlha hustá tak, že by se dala krájet a v tomto "krásném" počasí jsem se vydali na další cestu. Ta nás vedla převážně sněhem (k mému velkému nadšení) a končila po 6 hodinách výstupem na Ploskou (cca 1500 m.n.m.). Tam jsem málem přišel o paničku, která přemýšlela o tom, že lehne k zemi a už nikam nepůjde. Nakonec se ale dodrápala k horské chatě pod Borišovem, kde jsme přečkali do následujícího rána. 

 

Poté nás čekal znovu výstup na Ploskou. Tentokrát už za krásného počasí, kdy jsme si užili krásných výhledů a konečně pořídili fotky panoramat. 

 

Po třech hodinách jsme sestoupali do civilizace, kde jsem se autobusem přemístili opět na vlak a ten nás odvezl zpět domů, kde nás na nádraží již čekal páníček. Dorazili jsem špinaví, unavení a šťastní. :) Už teď se nemůžu dočkat, až budeme 5 dní pobíhat po Černé hoře. :)