Výšlap na Sněžku

Ahoj,

 

tak kde jsem to byl naposledy? Týden u nás bydlel Willy. To bylo fajn, i když dost náročné, protože ten pes chvíli neposedí. Chodili jsme ven a hráli si doma i na zahradě. Jednou nás taky páníček vzal s sebou sekat dříví na chatu, byla to ale nuda, tak jsme se šli s Willym vyvenčit sami po lese a po půl hodině se vrátili, za což byl páníček trochu naštvaný. Jinak se nic zvláštního nedělo. 

 

Párkrát jsem byl zase v parku v Praze, kde jsem zase poznal spoustu nových přátel i nepřátel. A minulý víkend jsme vyrazili opět v sestavě já, Willy a paničky do Krkonoš. 

 

To byl záživný víkend. Nejprve jsme šli v pátek večer venčit s Willyho mámou. Ta ale hárala, což Willyho sice moc nezajímalo, protože je kastrovaný a hlavně proto, že je to jeho máma. Mě ale dost. Překřtili jsme ji tedy na Stiflerovu mámu. Ta mě teda bohužel odmítla, ale alespoň jsem si vyzkoušel odvolání od háravky, což nadchlo paničku. Hlavně když jsem asi po 5 minutách pomalu přišel. Večer šly paničky do hospody a nás nechali v penzionu. Problém ale byl, že nás vzali do penzionu pod podmínkou, že budeme hodní, jenže kolem dveří lítali pořád nějací vetřelci (děti), tak jsme je lehce upozornili, že jsme tam taky. No..paničky se po půl hodině vrátili, že prej jim volali a stěžovali si, že hystericky štěkáme. Vzali nás tedy s sebou do hospody, což byla paráda. Nejprve jsme museli způsobně ležet pod stolem, s postupujícím alkoholem na nás paničky ale stále více a více zapomínaly, takže jsme protančili střevíce s místními obyvateli i turisty, poběhali si kolem hospody a ve 2 ráno odtáhli paničky domů. 

 

V sobotu jsme se vydali na Sněžku. A tohle musím rozvést dopodrobna, protože to nebyl ledajaký výlet. Nejprve jsme jeli Skibusem. Opravdu zážitek mačkat se v autobuse plném lidí a lyží, ale začínám si zvykat. Začátek se nesl v krásném slunečném počasí, jaké jsem nezažil už od léta. Srst hřála, sněhu spousty, a všichni pocestní měli dobrou náladu. Nikomu dokonce nevadilo, že jsme jim s Willym občas zablokovali cestu, když jeli na běžkách. Taky jsme lítali ve sněhu a hráli si a hráli. Panička sice říkala, ať šetříme síly, že půjdeme fakt dlouho, ale na to jsme nedbali. Po 6 hodinách chůze jsme zastavili na obědovou pauzu , ale jinak jsme šli bez přestávky. Po pauze nás čekal předposlední větší výšlap. To už mi panička mlela z posledního, tak jsem jí z dálky fandil. Po tomhle výšlapu jsme z krásného slunečného počasí přešli do obrovského vichru, což nás dost překvapilo. Musím říct, že mi to poměrně kazilo můj účes a výstavní krok, ale držel jsem balanc a šel. Horší bylo, když se později k větru přidal i prašan, který vířil kolem nás a zamrzal na severní části našich těl. To všechno byla ale ještě sranda. Čekal nás poslední kilometr a půl příkrého stoupání na Sněžku. Prašan se pomalu měnil na ostré a bodavé kusy ledu a s každým krokem přidával vítr na síle. Také slunce nám začalo zapadat a v naší smečce se začaly objevovat obavy, že nezvládneme pak sejít zpět dolů za světla, protože lanovka ze Sněžky pochopitelně v tomhle větru nejezdila. Začal jsem mít ale jisté pochybnosti, že se nevyškrábeme ani nahoru. První začal panikařit Willy, kterého kusy ledu bodali po celém těle mnohem víc než mě, protože mám chlupy. Pokusil se utéct nepřízni počasí skokem z vyhlídky, naštěstí si to ale včas rozmyslel. Já už začínal mít taky co dělat a panička se rozhodla zavalit mě vlastním tělem, aby mi zachránila alespoň mou spanilou tvář. Pak jí ale došlo, že musíme jít nahoru, protože 6 hodin zpátky bysme fakt nezvládli a potřebovali jsme se dostat na druhou stranu Sněžky. Zábradlí nám ale začalo zapadat ve sněhu. Panička mě chytila na vodítko, abych jí neuletěl ze Sněžky dolů, ale vzhledem k tomu, že měla větší problém než já, tak mě s památnými slovy: " vezmi psy a jděte co nejrychleji nahoru, já to tu nějak zvládnu!" předala paničce Willyho. :) Ta je v trochu lepší fyzické kondici totiž. Měl jsem o ní dost starost a pořád se otáčel. Nakonec jsme nějak vylezli nahoru a panička stále nikde. Po deseti minutách jsem ji ale zahlédl v dálce a musím říct, že jsem si radostí i trochu pokňučel. Nebylo ale času nazbyt. Slunce zrovna zapadalo a my ještě potřebovali ze Sněžky dolů. Vydali jsme se tedy vstříc opětovnému větru a zapadanou cestou jsme se doslova kilometr klouzali. My s Willym jeli dolů po packách, paničky po zadku, protože balancovat na dvou v tom větru a ledu jim zrovna nešlo. Jak jsme se dostali trochu níž, tak se počasí naštěstí uklidnilo a my k překvapení všech dorazili do stanice lanovky číslo 2 těsně před tím než padla úplná tma a lanovka přestala jezdit. To jsem ovšem nevěděl, co je lanovka. Prostě stojíte na děravé železné konstrukci, která má díry a pod ní je ohromná propast. Načež k vám přijede kabinka, která se ale nezastaví, aby jste mohli nastoupit. Vy do ní musíte naskočit za jízdy? No to jsem odmítl, takže ve chvíli kdy paničky s Willym už odjížděli, já ležel před kabinkou a vší silou jsem byl zapřen předníma packama. Najednou se ozvalo ohromné zařvání MUSÍŠ a já letěl s obrovským vymrštěním přímo do kabinky. V tu chvíli se za mým ocasem zavřeli dveře a já zůstal ležet přimáčknutý k podlaze. Panička si myslela, že mi zlomila vaz, ale pravdou je, že jsem byl jen k smrti uražen. Z dálky jsme ještě slyšeli zděšené výkřiky chudák pes. No panička se omlouvala, ale prý se jí během 3 vteřin mého záseku, kdy byla v lanovce, já před ní a vodítko mezi námi jen vybavilo, jak se teď zavřou dveře, já zůstanu venku a vodítko mě oběsí za lanovkou. Adrenalin teda vydoloval sílu, která vymrštila celou mou maličkost přímo do kabinky. No a to byl konec. Přežili jsme. K smrti vyčerpaní, plní nových zážitků a zkušeností. 

 

Fotky zde