Zdravím v dalším roce.
20.01.2015 13:49
Ahoj,
já jsem se zase neozval ani nepamatuju, co?
Je toho ale hodně, co se od Vánoc událo. Tak nejprve na Štědrý den jsem se rozhodl, že dám paničce dárek. Šli jsme totiž na vánoční stopu a já poprvé sám zalehl předmět. Ano šetřil jsem si to dlouho, a dlouho jsem předmět ve stopě ignoroval, ale rozhodl jsem se, že ji nebudu nadále trápit. Od té doby jsme stopovali pouze dvakrát, protože nám nepřálo buď počasí v podobě mrazů a větrů, nebo čas. Pokaždé jsem ale opět předmět zalehl. Musel jsem potvrdit paničce, že to přeci nebyla náhoda. Stopovat chodíme na louku k Leonbergrovi. Ten u té louky bydlí a paničce se strašně líbí a hned by mi prý pořídila takového parťáka, kdyby nebyl jednou tak větší jak já.
Krátce po Vánocích jsme odjeli na týden na hory. Tam byl opět i Willy, takže jsme zase řádili jak černá ruka. Byla tam taky kupa sněhu, spousta lidí a dětí na bobech a běžkách, což jsem do té doby vůbec neznal. A taky děsná zima. Dokonce taková, že mi ten sníh přimrzal na packy a dělal mi na nich obrovské koule, takže jsem vůbec nemohl chodit a vždycky jsem pak musel počkat, až mi ty packy roztají. První tři dny jsme chodili na velké tůry po hřebenech Jizerských hor. Pak už to začali páníčci trochu flákat, tak jsme jen stavěli sněhuláky, dělali olympijské hry nebo bobovali. Teda tohle všechno dělali spíš páníčci a jejich kamarádi a my jim to bořili. Na Silvestra tam bylo těch lidí dokonce 35, takže to byla pořádná párty. My byli s Willym raději na pokoji a pozorovali jsme silvestrovský ohňostroj z okna. Paníčci nám přišli popřát šťastnej novej rok pár minut po půlnoci a taky si s námi rovnou udělali i první novoroční fotku. Willyho panička potom nějak zapomněla jít spát, tak nás nad ránem vzala a všichni tři jsme vylezli na Královku podívat se na první novoroční východ slunce. S Willym jsme se taky poprali. Byla to naše největší bitka vůbec a poprali jsme se kvůli sněhové kouli. Paničky si do teď klepou na čelo, že není normální se porvat o sněhovou kouli na horách, ale tak uznejte, ta koule byla moje, Willy mi jí chtěl vzít, co jsem měl dělat jako. Prali jsme se tak dlouho, až vzala Willyho panička boby a chtěla nás s nimi přetáhnout, tak jsme toho raději nechali. Ta koule mezitím stejně roztála. A navíc to není tak horký, jak to vypadá, protože se jako nekoušeme doopravdy. Jinak jsme trávili život v harmonii a hráli si a hráli, než byl čas odjet zase domů.
Jak to tak bývá, po novém roce na nás čekala spousta plánů a předsevzetí. Panička si třeba vymyslela, že pojedeme na jaře na přechody po horách, kde budeme spát i ve stanech. Teda nevymyslela si to moje panička, ale Willyho panička a ta moje s k ní přidala a spolu s ní plno dalších kamarádů. V plánu je třídenní přechod slovenských hor a potom buď Rumunsko nebo Černá hora. Páníčci tedy začali trénovat ještě s Bárnýho páníčky a chodí teď cvičit a běhat po lese, zatímco my s Bárným na ně jen nevěřícně koukáme a v duchu se smějeme, jak nic nevydrží. Já mám prý trénovat taky, protože si ponesu svoje věci ve vlastním batohu. Ten batoh teda úplně nesnáším a s paničkou nemluvím, když mi ho nasadí.
Jinak trochu cvičíme, ale oproti konci roku to je pěkná bída. Na obranách jsem už taky nebyl ani nepamatuju, protože nám to pořád nějak nevychází. Zajeli jsme alespoň do Prahy do Ďáblického háje, kde zas byli všichni na volno, takže jsem se mohl s každým pozdravit a pohrát. To jsou moje nejoblíbenější vycházky. O víkendu byl u nás Willy, takže jsme podnikli velký výlet. Jeli jsme autobusem na Oškobrh - nejvyšší kopec Polabí, který má 200 metrů. Haha. A zpět k nám domů jsme to vzali pěšky, což byla pěkná štreka a panička to sotva došla. Takže nevím, jak chce přejít ty velký hory. O víkendu se na mě taky přišla podívat krásná desetitýdenní hovawartí holčička, která bydlí kousek ode mne, což je super.
Willy v neděli odjel, ale dnes si pro něj prý jedeme a bude u nás celý týden sám. To mu budu zas muset ukázat, kdo je tady pánem. Chtěl jsem na něj dnes šetřit síly, ale na začátku dnešní procházky nás začali pronásledovat dva velcí psi bez páníčků. Šel jsem jen s paničkou a ta měla docela nahnáno, aby ze mě neudělali dva. Naštěstí byli hodní, tak jsme si je vzali pod ochranná křídla. Přijel i páníček a pak policisti, ti ale nevěděli, co s nimi, tak jsme je šli odvést pěšky do útulku. Mezitím nás ale dohnali zase ti policisti a řekli, že našli jejich paničku, tak jsme na ní čekali. Smutné bylo, že ta jejich panička přišla a řekla, že by je nejraději někomu darovala, že jsou prý hrozní a nestačí jim jen venčit se na zahradě. To se tedy někdo nemá. Takovou paničku bych nechtěl. Ještě nás skoro přemlouvala, ať si je vezmeme, ale to mě trochu vyděsilo, že by mi ovládli domácnost. Nechcete je?
No nic, já jdu šetřit síly na Willyho a navečer se pro něj vydám. To bude zas týden.