Je mi pět měsíců a další příhody...
Ahoj všichni milí čtenáři :),
V sobotu mě a mým drahým sourozencům bylo 5. měsíců. Při té příležitosti jsem měl to štěstí, že jsem některé z nich mohl potkat osobně na hovawartích školkách, ale o tom až později.
Týden jsem strávil jen s páníčkem a užíval si toho, že je tak trochu bordelář a vždy se mu podařilo zapomenout někde nějaký ten kus žvance. Granule připravené na oběd ve dveřích řidiče skončily tedy během chvilky v mém žaludku, protože si páníček myslel, že je z kufru neucítím. Tuto praktiku provozuji čím dál častěji a využívám nepozornosti obou páníčků. Když se panička vrátila, cvičili jsme tedy spolu na zahradě a ona si posléze odložila kelímek se psími škvarky na okno, na které jsem ještě před pár týdny nedosáhl. Dnes je situace jiná. Přesně mířeným skokem jsem sejmul kelímek a zhltnul jeho obsah rychlostí světla.
V sobotu mne překvapilo zběsilé vyběhnutí obou páníčků ven. Při té příležitosti mne nabrali, s křičením, že jsme zaspali jsme nasedli do auta, a páníček se v domnění, že je řidič formule 1 vyřítil na Moravu. K mému překvapení to stihl v rekordním čase a na minutu včas. A ještě jsme stihli po cestě potkat sestřičku Aerin. S tou jsem se hned radostně pozdravil. Ve školce jsem také potkal ségru Coru a tím jsem viděl již všechny své znakaté sourozence. :)
Bohužel se mi asi po půlhodině cvičení neudělalo dobře, v břiše jsem měl zaseklou jakousi neidentifikovatelnou věc a ta nešla ven. :) Opět jsem byl obviněn a titulován největším dobytkem světa, protože je prý jasné, že jsem zase sežral něco na zemi. :) Odešli jsme tedy v půlce cvičení, kdy jsem si nestihl vyzkoušet ani aport, ani skok přes překážku. Páníčci mě tedy dali odpočinout do kufru, a když se na mě přišli po patnácti minutách podívat, nebyl jsem k jejich překvapení v kufru, ale na předním sedadle. No co, neměli tam tu bagetu nechávat. Otevřít tašku a rozdělat si bagetu přeci není věc tak složitá. :)
Byl jsem tedy obviněn, že mi nemůže být tak špatně a že když už jsme tady, tak se vrátíme na cvičák. Moc se mi nechtělo, ale co se dalo dělat. Kdybych tušil, že se vrátíme zrovna v době měření a ukazování zubů, nešel bych ani za nic. Páníčkům jsem je ukázal, ale když se mi na ně chtěli podívat ostatní, cukal jsem sebou, co to šlo, a snažil se o útěk. Vzali si mě tedy do parády odborníci a to samé poté proběhlo s měřením. Bránil jsem se, ale bylo mi to prd platné….a jim taky, protože jsem zuby stejně neukázal.
Na konci jsem si alespoň ještě pohrál s Aerinkou, která je mrštná jako blesk a já ani nestíhal registrovat, jestli je vpravo nebo vlevo. :) Neboj Aerin, já na tom zapracuju a příště tě zmorduju já. :) No, po tomto sourozeneckém boji jsme už nebyli štěňata, ale čuňata, tak jsme se v tom nejhezčím kožíšku pofotili s taťkou Karem. Také jsem se stihl pozdravit se starším polo-bráškou Resíkem a už se těším, až Vás zase všechny někde potkám.
Nedělní školka v Praze byla původně odpískána, ale protože jsem v noci dostal podivný předmět z břicha ven a ráno řádil jak utržený ze řetězu, konal se závod Formule 1 znovu a nakonec jsme do Prahy dorazili. Tam jsme k našemu překvapení potkali sestřičku Annie, se kterou jsem se hned z rána krásně vyblbnul. Annie je krásně zlatá, velká skoro jako já a obrovská mazlivka. Využil jsem nižšího stupně mrštnosti a tentokrát mordoval já ji. :) Jen škoda, že jsme nebyli připraveni a nikdo neměl foťák, takže fotky jsou dost mizerné. :)
Pak se začalo cvičit. Byl jsem ve skupině s Annie a pár prima parťáky z hnutí Ebidix. Ukázal jsem chůzi u nohy, odložení a tak dále, ale pak na mě chtěla ukázat paní cvičitelka jeden cvik, natáhla ruku s pamlskem, já se lekl, že po mě zas budou chtít nějakou hrůzu a začal jsem utíkat. Páníčky to dost překvapilo, protože jsem si vždycky rád zacvičil s kýmkoliv cizím. Paní cvičitelka tedy řekla, že když se jí tak bojím, bude se ode mne držet dál. Další disciplína byla ale tunel a to už jsem nevěřil nikomu a ničemu a odmítal se přiblížit k celé skupině.
Páníčci šli tedy na tajnou poradu, co se mnou. Vzpomněli si na nejcennější rady a rozhodli se mě obelstít. Odpojili jsme se tedy od celé skupiny, procházeli se po cvičáku bez vodítka, hráli jsme si s míčkem a trénovali chůzi u nohy. Až jsem si ani nevšiml, že ležím vedle tunelu. Páníčci do něj pak začali děsně nenápadně házet pamlsky, ale tvářili se, že si je vůbec brát nemusím. Tak jsem si je vzal. A když jsem zjistil, že po každém proběhnutí dostanu spoustu pamlsků, lítal jsem tam s velkým nadšením. Stejným způsobem jsem pak přeskočil překážku a přelezl kladinu.
Kladina se mi zalíbila dokonce natolik, že jsem v nestřežené chvíli odběhl a přelezl si ji na vlastní pěst. Panička prý jen zaslechla jak na ní někdo volá: ,,máte štěně na kladině“, tak se ke mně rozeběhla, ale to už na ní někdo volal, ať mě nechá dojít a pořádně mě pochválí. Tuto praktiku jsem praktikoval koneckonců už na školce v České Skalici. Holt dělám rád věci na vlastní pěst. Z kladiny mě pak už nemohli dostat, kdybych mohl, chodil bych do rána.
Páníčci byli šťastní, že všechno nakonec tak dobře dopadlo. Obzvlášť když jsem se přestal bát paní cvičitelky a nechal se s radostí pohladit. Já jsem si vyhrál se ségrou a dalšími štěňaty a zamiloval překážky, takže spokojenost byla na obou stranách. Jen když pak chtěli, abych zkusil obrany, tak se mi ten chlapík zdál nějakej podezřelej, a tak jsem dělal, že ten jeho hadr nevidím…..
Doma pak páníček položil na zahradu dřevěnou desku, dal k sobě dvě tyče a já si teď musím několikrát denně stoupnout na desku a nechat si ty tyče dát na záda a ukázat zuby. Proč? To by mě tedy taky zajímalo, ale nijak mi to nevadí, když z toho kápne nějaká ta dobrota. Taky mi pořád otvírají pusu skoro cizí lidé. Včera jsem musel ukázat zuby třem lidem, které páníčci donutili sáhnout mi do pusy a dnes to pokračuje. Panička taky přinesla nějakou tyč se štětinama a tou mi pak jezdí po zubech. Na té tyči je hrozně dobrá věc, tak jí radostně olizuju a panička křičí, že tohle s tím dělat nemám….a já myslel, že co je v puse, to se jí…..
Taky mám nového kámoše. Včera byl u paničky v práci a je to dvouleté lidské mimino, které je jako můj ocásek. Nebo já jeho. Kopírujeme se totiž navzájem.
Začalo mě hrozně bavit aportovat. Skoro vždycky vyčmuchám, kam to zaletělo, a když to dám paníčkům přímo do ruky, tak dostanu i dobroty. Občas zapomenu a pustím to na zem, ale když řeknou do ruky, tak to znovu zvednu a předám. Pokud se ale má aportovat v konkurenci ostatních psů, nasazuji nezúčastněný výraz a nepokouším se ani rozběhnout. Nebudu se přeci hádat. :)
Pro ty co nevěří, že bych se mohl honit za kořistí, přikládám video z pondělí.
.JPG)