Morava

tak mě páníčci nenechali ani vydechnout a ve čtvrtek jsem vyrazil na další výlet.

 

Tentokrát se jednalo o dámskou jízdu, takže jen s paničkou a jejími deseti kamarádkami + s Willym a Amy. Jak vidíte mě a Willymu, byla jako jediným mužům udělena čestná výjimka. 

 

Nevěděl jsem o tomto výletě moc detailů, takže mne nejprve zaskočila zastávka v Praze na Chodově. Čekali jsme na parkovišti, ale já to tam nemám moc rád. Nikde není ani kousek trávy, jen samá auta, která skřípají o divnou zem, když se otáčejí. 

 

Trošku mne překvapilo, když se mezi auty vyloupl Willy, tak jsem jen zaraženě seděl a nechal se očuchávat, ale jak jsem se vzpamatoval, začal nám být Chodov malý a chtěli jsme si hrát.

 

To nás ale čekalo ještě téměř pět hodin v zácpě, které jsme převážně prospali v kufru auta. Když jsme dorazili na místo, zjistil jsem, že je s námi ještě sharpeika Amy a že se nacházíme v super bývalém statku s velkou zahradou, kterou máme jen pro sebe. A protože dámská jízda byla v plném proudu, i my jsme ponocovali a hráli si a hráli a pak spali a spali. Akorát nás u toho dost rušily, tak jsme jim to k ránu oplatili velkým postelovým útokem. 

 

Druhý den jsme vyrazili přečkat vedro k lomu, kde bylo tisíce lidí a psů. Uklidili jsme se tedy co nejdál, protože naše řádění občas odnese i pár šlápot na cizích ručnících a děsí ležící lidi. I tak jsme se ale nevyhnuli pár sousedům, kteří byli ovšem milovníci psů a tak jsme měli o pomazlení navíc. 

Ochladit jsme se ale chodili celkem často a dokonce jsme lom několikrát přeplavali tam a zpět, což mi dalo na pošesté už dost zabrat. 

 

 

Navečer jsme se opět vrátili do našeho statku, kde jsme už zůstali vegetit po další dva dny. S Willym jsme to tam poměrně ovládli a když večer přišel pán dělat ochutnávku vína, hned jsme mu ukázali čí je to pozemek a obklíčili ho s výhružným pokřikem. Byl ovšem nějaký statečný a místo úprku nás začal hladit. Njn. Od té doby jsme si hledali oběti celkem často a začali hrát hlídací hru. Pokaždé když někdo odešel na záchod nebo telefonovat, vyřítili jsme se na něj se štěkotem. Samozřejmě jsme mu (teda jí) nic neudělali, přeci jen byla členem naší velké víkendové smečky, ale byla to sranda a vždycky se na nás spustila vlna křiku: ,, tichóó, buďte zticha, nehlídejte, v klidu, nechte toho, jste normální.....?" a další, které pro nevhodnost nebudu publikovat. 

 

Celkově si myslím, že jsme tam byli trochu oběti šikany, protože všichni tam řvaly od čtvrtka do neděle a my si jen štěkli a hned vlna nadávek. A to nemluvím o tom, jak nás všichni odstrkovali, když jsme se procházeli kolem stolu s jídlem nebo si hráli na dekách či v posteli. To bylo zase pořád: ,, nesomruj, vypadni, vystřel, co jsem řekla, jděte si hrát jinam, normálně ho odstrč, tys mi sežral šunku....?". A opět spoustu dalších nepublikovatelných věcí.

 

V sobotu nás čekala celodenní válečka na zahradě u bazénku. Dost jsme tedy využili stínu pokojů a spali. Navečer nás nechaly pár hodin samotné a jely na koně. 

Udržet krok s Willym byla poměrně náročná věc, protože je opravdu neunavitelný a to zas já mám svůj spánek rád. Často jsem tedy už jen ležel na zádech a nechal se okusovat, ale vždycky jsem pak někde sebral zbytky sil a nanovo si hrál. 

Abych se taky zmínil o Amy, do té jsem se zamiloval. Poslední dobou mě zajímá každá pěkná holka. Ale nikdo nemiluje mě. Je to hrůza. Chodil jsem tedy za ní alespoň (jako ocas) a po chvíli to vždycky vzdal a vzal za vděk Willym. Amy byla jediná ušetřená toho křiku na nás, protože je prý už rozumná, neštěká, po ručnících neběhá a hraní s puberťákama jí nějak extra nezajímá. Obzvlášť, když se na ní oba vrhnem. 

 

V neděli odpoledne jsme bohužel museli odjet a statek opustit. Nemám rád balení a dost mě to znervózňuje, tak jsem si dost hlídal paničku, aby neodjela beze mne. Přeci jen jsem si nebyl jist, jestli jsme je tam všechny moc nenaštvali, ale prý ne, vzali nás s sebou ještě na výlet do Mikulova a pak hurá domů. 

 

Byl jsem celkem rád, že se zase pořádně vyspím, ale jak se v pondělí ochladilo, tak bych zas řádil.