Vstávat a cvičit...
Poslední dobou cvičím jako divej. :) Každé ráno už od čtvrtka vyrážíme na nejrůznější místa. Nejprve jsme byli trénovat stopy. Konečně mi to páníčci zařídili a po delší době jsem se viděl s panem Fábinem a Corinkou.
Páníčci jsou rádi, když mě vždycky omrkne a zhodnotí mé dovednosti. Ve čtvrtek jsem tedy dostal za domácí úkol zvládat povely bez pamlsků. Tedy pamlsky dostávám i nadále, ale až potom, co udělám to, co po mě chtějí. Nejprve jsem se snažil vyhrát formou kdo z koho. Páníčci řekli lehni – já zůstal zírat na prázdnou ruku a ani se nehnul. Takhle jsme na sebe koukali asi deset minut, ale neoblomili je ani moje psí oči, tak jsem usoudil, že bude lepší udělat, co chtějí a vlastně mi ani nevadí, že pamlsek dostanu s malým zpožděním. Navíc je od té doby podávání pacek mnohem větší sranda, protože si s páníčkama můžu vždycky plácnout.
K procházkám se teď přidalo intenzivní vyhledávání osob. :) Totiž hledání páníčků po stopě. Většinou je ovšem ucítím mnohem dříve a ženu se je zachránit. No je to sranda. Taky si mě na procházkách pořád posílají jeden k druhému. Vždycky mě jeden chytne, druhý hecuje a pak zakřičí ke mně! Většinou mě to fakt vydráždí a letím jako splašený kůň. Děláme to prý proto, abych nebyl při přivolání pomalý. Pche. Tak se občas trochu loudám no. Musím se přeci šetřit.
V pátek jsme byli trénovat s Anežkou. Trochu kolem mě chodila při odložení, aby mě rozhodila, ale mě nedostanou, já se válím rád. Tak už prý shánějí většího záškodníka. :)
V sobotu jsem byl v nové školce – vlastně už dospěláckém cvičáku od hovičích páníčků v Praze. :) Tam se mi moc líbilo. Je tam jen o pár dní starší hovawartí parťák a další pejsci všeho stáří, plemen a velikostí. Vylepšovali jsme chůzi u nohy, lehni a tak a taky zkoušeli slalom mezi tyčemi a můj (teď už děsně oblíbený) tunel. Pak jsme taky dělali přivolání v uličce psů se záškodníkem, který nás v půlce lákal na pamlsky. A já – netykavka k cizím lidem – jsem podlehl. No jo, tušil jsem, že to bude nějaká bouda a nic nedostanu, ale musel jsem to ověřit. Ale napodruhé už jsem se nezastavil a letěl rovnou k páníčkům – na mou duši, na psí uši.
Taky jsem se tady mohl řádně vyřádit s ostatními a lítat s kolegy. Chodí tam taky jeden děsně maličký psík, který mi skáče po hlavě a po zádech. Nevím, co si o tom mám myslet, tak stojím, koukám a nechávám ho skákat, jak se mu zlíbí. A jemu se to asi líbí, protože za mnou pořád utíká.
V neděli jsem byl na poslední hodině další psí školky. Tam se ale učilo jen sedni a lehni a to už jsem uměl, když jsem tam přišel, takže jsem se málem ukousal nudou. Aspoň tam měli tunel, dokonce zahnutý, tak jsem v něm lítal sem a tam a to zase že né. Že převálcuju menší pejsky a nevím co ještě. Radši mě vůbec nepouštěli z vodítka, protože jsem vždycky letěl do tunelu. Minulou neděli mě tam lákali jak blázni a dělali smutný, že se tam bojím a teď mi tam zakazujou chodit. Tak tedy nechápu. S lidmi je to těžký.
A s lidskými dětmi je to úplně nepochopitelný. Mají totiž děsně nudnou zábavu. Třeba mi furt zandavají a vyndavají brčko z pusy a dělá jim to radost….To takhle dělá můj desetiměsíční kámoš. Tak mu za to občas aspoň pořádně oblíznu čumák…
.JPG)